Ono se to lehce řekne, ale kde to nadšení proboha pořád brát?
Co když ze svého mrtvého koně (vztahu, práce, aktivit, myšlenkových vzorců, přesvědčení....) slezu a pak už mi nezbude nic? Co když se mi zhroutí i to málo, co teď mám?
Vůbec nevím, kterým směrem se vydat, nic se mi nechce, nic mi nefunguje.
Zkusila jsem už snad úplně všechno, vždycky to pomůže na chvilku a pak se všechno vrátí do starých kolejí..
Vzpomínám si, jaké to bylo, když mi v 18ti letech spadl do klína byt v Praze. Celé dětství jsem prožila v panelákovém bytě v pokoji se dvěma sestrami. Nový život!! Ta energie byla úchvatná! Potom, když se mi narodily děti!! Potom jsem si otevřela jazykovku! Potom jsem potkala EFT, potom NLPčko a začala dělat terapky a kurzy! Teď mám nový dům s velikou zahradou! Zažívám to znovu a znovu!! Dostávám od života překrásné dary, pozvánky na skvělá dobrodružství. Děkuji za ně s pokorou a snažím se mít na paměti, že je potřebná odvaha na to, přijmout je. I když nevím, jak to dopadne :) A i když to většinou znamená 'slézt z mrtvého koně.' A když se mi v životě nadšení nedostává, 'dojdu' si pro něj tam, do těch momentů minulých. A přinesu si ho sem, aby pěkně tvořilo :)
Když přemýšlím nad tím, jak se to přihodilo, že to všechno přišlo, vždycky dojdu ke stejnému přesvědčení... Když si myslím, že to nemůžu mít (pana úžasňáka, fajn práci, dům, cestování) , prostě si o tom sním, představuju si, jaké by to bylo. Jak bych se cítila, co bych dělala a raduju se z toho. Tedy pokud to jde přirozeně... Pokud ne, pokud se mi objevují smutky, vztek, bezmoc, zklamání, všímám si jich pozorně, Všímám si všech těch ALE, kterými se se mnou moje podvědomí hádá... jakože proč to nemůžu mít . A promluvím si sama se sebou, vyzbrojena EFTčkem a NLPčkem. ... ale hlavně to beru jako hru. Přijímám to, že to mít možná budu a možná taky ne, ale hrát a snít si přece můžu bez ohledu na výsledek. A čím víc se mi podaří se do takového konceptu ponořit, čím víc propustím očekávání, tím víc jsem potom příjemně překvapená, jaké krásné dary dostanu. Musím být ale ochotna opustit to, co nefunguje, co mě vyčerpává. Zamávat tomu a těšit se upřímně na nové. Ale také je pravda, že se někdy stane, že když mě něco vyčerpává a sráží na kolena a já jsem připravena přijmout prohru a odejít, vesmír mě opět překvapí nějakým samospádovým řešením, díky kterému je všechno najednou jinak a já můžu zůstat a užívat si to. Vysvětluji si to tak, že 'mrtvý kůň, ze kterého jsem měla slézt, nebyla ta věc sama, ale nějaký můj myšlenkový vzorec, nějaké přesvědčení, které mě brzdilo. A tím, že jsem byla připravena odejít, přestala jsem se podvědomě bát následků svého jednání a tím umožnila proměnu.
Každý kurz Co teď a co potom, začínáme ťukáním následující věty: " Hodlám si teď parádně užívat všechna skvělá dobrodružství, co mi život přinese." ... A od toho se potom odpíchneme... Od všeho, co účastníkům přijde na mysl, když si tohle řeknou. Na všechny protiargumenty. které podvědomí vyšle, si položíme otázku: Proč to tak je? Jak to víš, že to tak je? ....a to je pane potom jízda :)) .. Schválně, zkuste si to. Přeji ať se daří.
