Ten den se to zase plížilo.. pomalu, ale já to cítila.. na terapii už jsem přišla ve stavu, kdy jsem to vzdávala. Neměla jsem sílu ani vyjít 3 patra schodů, pláč na krajíčku. První otázka byla - jak se dnes cítíte.. nedokázala jsem odpovědět.. mizerně ….. a okamžitě se tomu pocitu poddám… Pak ta otázka: Tak o čem dnes budeme mluvit? A já zjistila, že vlastně ani nevím… všechno, ale nic z toho nedokážu pojmenovat.. I ten nejmenší problém přerůstá ve velké trápení. To, nad čím by člověk normálně mávl rukou, se stává neřešitelnou překážkou, kterou sama nedokážu odsunou, přeskočit nebo prostě ignorovat…
Posadila jsem se do pohodlného křesla..už jen to byla úleva. A teď přišel pocit, co Aleně řeknu, až se znova zeptá „ tak na co budeme klepat?“.. Z těch tisíce bolestí, který mi běžely hlavou, jsem si vybavila tu, která je asi ze všech nejpatetičtější a nejdětinštější… zamilovanost. Zamilovanost do toho nepravého.. Když je opravdová a neopětovaná, strašně oslabuje: všechno vás bolí, rozumné uvažování, soustředění, vše, co bylo normální, je pryč. A všechno se zdá neřešitelné, strašně těžké, nezvládnutelné. Alena řekla: „Tak dobře říkej co chceš, mluv co tě napadne“ ... a vezme ruku a začne klepat..
A hned to ze mě začne padat… jako by se uvolnil špunt a všechno páté před deváté ze mě padá. Bez souvislostí, bez studu, je mi to jedno.. prostě to ze sebe potřebuju dostat ven.. proč to najednou jde tak lehce.. Pocit úlevy se dostavuje skoro okamžitě… střídání pocitů totálního naštvání na sebe, na něj, vyrovnanosti, vzpomínky a pak ten pocit, ten pocit strašné úlevy - vždyť je to vlastně jedno… je to všechno dobrý…. A pak se ty myšlenky v té hlavě začínají srovnávat… Alena je dokáže nasměřovat tam, kam má, tak aby se usadily tam, kam mají, tam kde mají nějaký smysl….
Přivede mě do místa, kde je mi dobře, všechno je najednou jednoduché, cítím brnění rukou a nohou, jsem úplně uvolněná, necítím nic, kromě pocitu totální lehkosti..chci tak zůstat pořád. Co mám dělat, aby to tak bylo stále? Alena ví, jak mě to naučit. Jen musím svou hlavu donutit poslouchat a ne si dělat to, co chce.. je to tam všechno uložené, jen to vytáhnout a správně to používat. Hlava neposlouchá a tak ten pocit ukládáme do pravého ramene. Můžu si na něj sáhnout, když budu potřebovat….
Začínám si vybavovat konkrétní problémy.. uvědomovat, co vlastně mě trápí…dokážu to pojmenovat. Pro mě velký krok.. už vím, co to je.. vím s čím bojuju. Vidím soupeře. Alena chce, abych nebojovala.. abych se naučila to přijmout, odpustit a mít ráda. Proč furt musím bojovat. Má pravdu. Boj vyčerpává… já jsem strašně vyčerpaná. Musí tu být jiná cesta.. Emotional Feedom Techniques.. cesta, která osvobodí.. teprve teď to chápu.. ono to opravdu osvobozuje.. jen to dodržovat, jen to pustit z hlavy.. naučit se to. S Alenou se nemusím učit, ona to ze mě bere sama, odčerpává to a nabíjí mě..
Odcházím klidná a hyperaktivní. Pozitivní, plná energie, upovídaná, naštvaná, vyrovnaná, nadšená. Ani myšlenka na pláč. Řídím rychle, musím toho ještě hodně stihnout. Daří se to.. do té doby než se zastavím a vezmu do ruky telefon.. pak to začíná znova. Dělám přesně co, co bych neměla… nevím proč to dělám.. ani nevím jestli mi to dělá dobře. Vím, že my to nedělá dobře, tak proč to dělám.. proč to sakra dělám.. protože si to chci uměle udržet, chci si to namluvit, hlava jede, špatně spím, budím se a zase beru do ruky ten zatracenej telefon. A zase píšu.. proč to sakra dělám, nedělá mi to dobře a já to stále dělám.. proč to dělám.. stále doufám? Něco si namlouvám? Namlouvám si to.. tu chvíli, kdy mi bylo dobře, chci zoufale zpátky. A dělám to blbě. Ona se nevrací, ale přicházejí chvíle kdy je mi strašně špatně.. žádná chvíle, kdy mi je tak dobře, nepřichází.. tak proč to dělám, když to nemá účinek.. něco si namlouvám.. já prostě nemůžu zapomenout, nemůžu to nechat být.. chci to vrátit a nechci pochopit, že to nejde, že je konec.. ta tlustá černá čára na časové linii.. Ted jsme s Alenou udělaly tu čáru, je tam teď. Podařilo se nám přes ní dostat… a jedu dál.. dneska ( neděle) se objevila další tlustá čára.. směřuju k ní.. třeba to je ta úleva.. mám to nakreslené.. musím kreslit, musím to vidět před sebou a držet se toho..
Já nemyslím, že bez EFT bych došla až sem.. ..