Alena Lukeš je naprosto úžasná žena, je lidská, respektující a plná lásky.
Naučila mě, jak mám ve svém černém světě rozsvítit světlo. Začaly jsme zapálenou svíčkou, pak mi pomohla najít vypínač a teď už mám roztažené žaluzie, takže můj život prozařuje Slunce. Kdybych měla psát, s čím vším mi pomohla, je to na knihu. Napíšu tedy to, co mě nejvíc překvapilo.
Mám práci, kterou miluju, popravdě se tam ani moc nepředřu, přesto jsem neustále chodila domů tak vyčerpaná, že jsem nebyla schopná udělat doma vůbec nic. Dopracovaly jsme se k tomu, že mě moc energie stojí stavět kolem sebe obranný val, aby mi nemohla ublížit moje nadřízená, uměla totiž jednou větou bodnout nůž přímo do černého. Tak jsme udělaly kotvu na to, že to zvládnu. Netušila jak moc silná může kotva být. Tou kotvou byl refrén z písně We are the champions. Tak jsem si ji začala preventivně pouštět, abych to zvládla. Najednou jsem v sobě ucítila takový příval energie, až jsem nechápala, kde se ve mně bere. Pokaždé mám pocit, že se mi tou nahromaděnou energií roztrhne hrudník, jak se dere ven. Ani nevím, jestli jsem v sobě někdy dřív takový příval energie cítila. Je to nádhera. A opravdu celým dnem mě teď provází: We are the champions, my friends. And we'll keep on fighting till the end. We are the champions. We are the champions. No time for the losers. 'Cause we are the champions of the World. No a když jsem si uvědomila význam těch slov, tak mi došlo, jak velkou pravdu pro mne tato slova mají, protože já už jsem opravdu vítěz, já už bojuju do konce a už nejsem loser. A to je pocit, na který mi slova nestačí. A nadřízená už mi věci, které mi ubližovaly, neříká.
Lucie K.